Srpen 2008

Best Kind Of Mess 1.0

29. srpna 2008 v 12:05 | S c a r s

Josh's point of view (z Joshova pohledu)

Po nedělním večeru jsem to rovnou vzal přes koupelnu a pak padl únavou do postele. Ještě pořád jsem viděl před sebou jeho nečitelný výraz ve tváři a obrazy, které za něj promlouvali. Ani netuším kolik se toho v něm ještě skrývá a je tolik věcí, které bych o něm chtěl znát. Nevím co mě štvalo víc, jestli vědomí že kluk jako on vlastně nikdy nedostal po čem toužil, nebo zjištění, že chci abych to byl právě já, kdo mu k tomu pomůže, ovšem jen za předpokladu, že si mě víc pustí k tělu. A ta poslední část mojí úvahy asi nejvíce vázla v realizaci. Smutně jsem si povzdechl a nechal se unést spánkem.

"Ahoj Joshi, co víkend? Povídej a přeháněj" vyzvídal Cam hned v pondělí ráno. Napadlo mě milion věcí, které bych mu mohl říct po tom všem, co jsem se v neděli dozvěděl. To jak Ian reagoval, když mě viděl, jeho slabost pro malování, nebo kresbu mě samotného u něho na stole. Jenže teď jsem veděl tahle malá tajemství a žaludek se mi svíral jen při pomyšlení je někomu vyzradit.
"Bylo to super" odpověděl jsem bez zájmu to nějak rozvíjet.
"Super? A co pan Domýšlivý?" zeptal se.
"Nebyl tam" řekl jsem tónem jako by mě to otravovalo, aby se už dál neptal. Uraženě si odfrkl, ale naštěstí to nechal být ladem.

Celý den ubíhal loudavým tempem a jediným vysvobozením pro mě byla poslední hodina. Stejně jako celý den jsem ani teď nebyl schopen urdžet na tabuly svůj pohled déle než pět minut a radši se zájmem sledoval dění po okny, kde se mi naskytoval pohled na celý školní park. Na lavičce jsem viděl sedět toho kluka, co je Ianova pořád v patách, ale on s ním nebyl. Ani se nedá říct, že by mě to překvapilo, ale i přesto jsem trochu doufal.

"Už jsi to slyšel?" přišel za mnou Cameron druhý den hned po první hodině.
"Co bych měl slyšet?" otázal jsem se, i přestože mě odpověď vlastně vůbec nezajímala.
"Ten tvůj pan Domýšlivý dal včera tý svojí krásce kopačky prej před celým klubem" užasle odpověděl a já na něj jen tupě zíral. Že by se věci dali konečně do pohybu? Možná mě přece jen poslouchal víc, než jsem si původně myslel. Z toho pomyšlení mě zahřálo u srdce.
"To zírám teda" řekl jsem užasle a vlastně pořád nevěřil, že se to vážně mohlo stát. "No nic, musím jít" dodal jsem po chvíli a vstával k odchodu.
"Kam jdeš?" pozvedl Cam pochybovačně obočí.
"Musím si jí zamluvit učebnu klavíru, abych měl kde chvičit. Naši sousedi si hrozně stěžují, když hraju" odpověděl jsem otráveně a odcházel. Za svými zády jsem slyšel jak se jen škodolibě usmál, ale už jsem to nekomentoval.

Slečna na recepci při zmínce mého jména trochu zrudla a měla co dělat aby udusila v sobě příval smíchu. Nechápavě jsem na ní hleděl, ale nedalo mi abych se nezeptal. "Je tu nějaký problém, slečno?" řekl jsem víc rozčíleně než jsem zamýšlel a ona jen zklopila oči. "Ne, není. Učebna je volná ve čtvrtek od tří odpoledne" odpověděla nakonec. Poděkoval jsem a odešel.

Ty lidi jsou tu čím dál divnější, pomyslel jsem si. Jakmile jsem vyšel z budovy, Cameron už na mě čekal, a jako pokaždé jsme spolu jeli domů. Bydlí s rodiči kousek ode mě v malém přízemním domku, a oproti tomu našemu, má více chápavé sousedy, kterým jeho hraní na čelo nevadí, což se o těch mých říct nedá. Ve čtvrtek ráno jsem se právě chystal odejít z domu, když v tom jsem si všiml naší sousedky, jak se škodolibě usmívala, protože právě její zásluhou mi doma nedovoli hrát. S chutí jsem jí zamával a druhou rukou pohotově spustil kropič trávníku, který byl nastavený jejím směrem. Vzpomínkou na její mokrý obličej jsem se bavil ještě dlouho potom, ale byl jsem si jistý, že si bude opět stěžovat.

Za těch několik posledních dnů jsem už přestával doufat, že ještě někdy uvidím Iana ve školním parku, což bylo vlastně jediné místo, kde jsme se mohli potkat. Pokaždé jsem jen letmo projel očima studenty obývající lavičky, ale nikdy jsem ho mezi nimi nezahlédl. Ani čtvrteční odpolední přestávka nebyla výjimkou, a já se pomalu přestával i snažit. Otráveně jsem snědl svůj oběd, rozloužil se s Camem a odcházel na cvičení, kvůli kterému jsem si musel zamluvit učebnu. Prošel jsem kolem recepční, která za mnou otočila zvídaví pohled, a sledovala jak stoupám po schodem. Nechápavě jsem nad tím jen zakroutil hlavou a pokračoval v cestě.

Otevřel jsem dveře do učebny a přešel k židli, na které jsem si odložil svoje věci. V tu chvíli mě ale vyrušil šum za mými zády a já se okamžitě otočil po zvuku. Nevěřícně jsem hleděl na postavu mladíka opírajícího se o parapet. Díval se mi do očí jako by mohl vidět až do mě samotného a lehce se přitom usmál. Vlasy mu nešikovně poletovali okolo obličeje po směru větru, který do místnosti profukoval skrz otevřené okno. "Ahoj" promluvil nakonec po chvíli trapného ticha, a já jen zíral na příchozího. "Ahoj" dostal jsem konečně ze sebe a několika kroky přešel blíž k němu.

"Jak jsi vůbec věděl že tu budu?" zeptal jsem se hned v zápětí.
"Recepční mi to řekla. Je to asi dva týdny zpátky, kdy jsem potřeboval zjistit tvoje jméno, a tak jsem jí navykládal, že máš pohlavní nemoc, a že o tom zřejmě nevíš" řekl bez jakkéhokoliv zájmu, či lítosti. Cítil jsem jak měním barvu pod tíhou vzteku a on jen nečinně přihlížel. V tom ale můj pohled padl na na cosi zabaleného do starých novin opřené o zeď u jeho nohou.
"Co to je?" zeptal jsem se směrem k neznámému balíčku.
"Moje omluva" řekl, a pomalu se k tomu sklonil a balíček mi podal. Nejistě jsem ho přijal a začal rozbalovat. Podle tvaru šlo o obraz a když jsem před sebou viděl ono červené monstrum, zatajil sem dech. Ten obraz mě neskutečně přitahoval a nemohl jsem od něj odtrhnout oči. "Děkuju" hlas mi přeskakoval, a oči stále přikované k obrazu. "Chci, aby jsi ho měl ty" řekl, a já cítil jeho spalující pohled. Když jsem se konečně odhodlal zvednout svůj pohled, Ian se spokojeně usmíval a stále se opíral o parapet.

"V poslední době jsem hodně přemýšlel nad tím co jsi tehdy řekl v klubu. Že nechápeš jak můžu tahle žít. Do nedávna jsem si to asi ani nepřipouštěl, ale v okamžiku, kdy to bylo řečeno, všechno přestalo dávat smysl. Nic z toho už nemělo tu váhu, kterou předtím a já začal všechno přehodnocovat" začal mluvit a já si potichu sedl vedle něj.
"Nejhorší na tom ovšem je, že nevím jak začít.." smutně se pousmál "Rodiče vidím při mým štěstí jednou do měsíce, a i přestože se rád přesvědčuju, že je to tak lepší, pokaždé když odjedou ..." poslední slova se neslyšně vytratila, ale bylo mi jasné co tím chtěl říct. Klopil oči k zemi, jako by tam hledal odpověď, ale nenacházel. Poté pohlédl na mě ironicky se zasmál. "Nemůžu uvěřit, že to říkám právě tobě."

"Tomu se říká osudová přitažlivost" mrkl jsem na něj. Jen pochybovačně zvedl obočí a ještě jednou se sarkasticky zasmál. "Fakt milý" řekl jsem na oko naštvaně, ale pak jsem se usmál. Opatrně jsem položil hlavu na jeho rameno a vyčkával co se bude dít. Čekal bych že vyskočí na nohy a začne prskat, ovšem místo toho mě vzal okolo ramen a pohladil po krku, přičemž mi prsty zajel do vlasů. Ještě víc jsem se k němu přitiskl a vnímal jeho sladkou vůni. Cítil jsem jak mě pomalu chytil za vlasy a trochu odtáhl. Když jsem se na něj tázavě podíval, hypnotizoval mě očima a já cítil jeho dech na svých rtech. Netrvalo dlouho, než se odhodlal sklonit blíž a váhavě mě políbil. Rukou jsem už instinktivně přitáhl jeho tvář abych polibek prohloubil a on mi ho poslušně opětoval. Až prozíravě jsem cítil přival horka, které pokrylo celé moje tělo. Zlomyslně mě kousl do rtu jako by pokoušel mojí trpělivost, ale já se jen tak lehce nenechal. V dalším okamžiku ovšem přidal i ruku bloudící pod mým trikem a já už byl nenávratně ztracen. Pak se ale odtrhl a přestal mě hladit, včemž jsem skoro neslyšně zavrčel. Hlasitě se začal smát a přešel ke klavíru, kam si sedl na podlouhlou lavici.

"Zahraj mi něco ... prosím" dodal nakonec a čekal až k němu přisednu. Chvíli jsem naoko váhal, abych ho donutil se znovu vstát a přitáhnout si mě k sobě na lavici. Škodolibě jsem se usmál jeho směrem a jemně si poklepal prstem na rty. Se zdvyženým obočím si mě k sobě přitáhl a hladově políbil. "Vyděrači" zašeptal mi se smíchem do ucha, a pak mi udělal prostor na hraní.

killing people and absorbing their writing skills; aneb povídkový speciál VIII.

25. srpna 2008 v 15:24 | S c a r s
(via oshzt)

Něco málo z nových úlovků ve světě fanfiction. Jak jinak než EXO a jak si asi i všimnete, začínám se více orientovat na shipy, které mi dřívě byli spíše cizí, než blízké. Ani nevím, jak se to stalo, ale hrozně jsem si oblíbila pár KrisBaek a moc doporučuji povídku s názvem The Timing And Precision Of A Wreck, která je z prostředí pouličních závodů a naprosto mě nadchla :3 Ale udělejte si čas i na ty ostatní. Kaisoo povídky jsou pure gold a obzvlášť povídka Nothing More Than Ordinary Life, kterou také velmi doporučuji :D

NázevPairingStav
~ You Gotta WorkKrisBaek, Rcomplete
~ You're The Best I Can DoKrisBaek, Rcomplete
~ DelicateKrisBaek, Rcomplete
~ The Timing And Precision...KrisBaek, Rcomplete
~ Red StringsKrisBaek, Rcomplete
~ This Feels FamiliarSuChen, Rcomplete
~ Structural DevelopmentSuChencomplete
~ FirstsSuChen, Rcomplete
~ Love and LiteratureSuChen, Rcomplete
~ Burning BridgesSuChen, Rcomplete
~ AskficSehun/Yixingcomplete
~ Wind and WaterSehun/Suhocomplete
~ Winter Activities and How...Baekyeol, Rcomplete
~ SpicaBaekyeolcomplete
~ last time i checkedBaekyeol, Rcomplete
~ ResistanceXiuhancomplete
~ I see YouXiuhancomplete
~ ExplosionsXiuhancomplete
~ Indoor LivingXiuhan, Rcomplete
~ RedKaisoo, Rcomplete
~ Nothing More Than Ordinary LifeKaisoo, Rcomplete
~ Cross My Fingers, Hope to DieKaisoo, Rcomplete
~ Mating ManiaKaisoo, Rcomplete
~ OutliersKaisoocomplete
~ BelongingKaisoo, Rcomplete
~ Coming HomeTaoris, Rcomplete
~ You Embody MeTaoChen, Rcomplete
~ Strip and Shut The Fuck UpChanKai, Rcomplete



Best Kind Of Mess 0.9

24. srpna 2008 v 15:07 | S c a r s

Ian's point of view (z Ianova pohledu)

Ráno jsem se probudil s nepříjemný pocitem na hrudi. Bezmyšlenkovitě jsem zamířil do koupelny a dal si životabudivou sprchu. Aniž bych pohlédl na hodiny, sešel jsem do kuchyně na snídani. Jak už jsem předpokládal, dům byl až na služebnictvo prázdný. Máti s otcem museli odjet brzy ráno, aby uzavřeli nové obchodní smlouvy s partnery, kteří se včera zúčasnili večírku a neměl jsem tušení jestli se v nejbližší době vrátí. Otevřel jsem lednici a nakonec vyndal jen jablečný džus a očima přitom zabloudil k hodinám. Sotva jsem přiložil láhev k ústům, začal jsem se dusit, protože hodinu ukazovali něco málo po půl dvanácté. Skvělý! Na ty tři hodiny to do školy už nemělo cenu. Otráveně jsem položil džus a zalezl do podkroví, kde jsem v poslední době trávil čas nejradši. Pustil jsem repráky co nejvíce to šlo a pohodlně se usadil do křesla u stolu. Na jeho desce stále ležela kresba s Joshovou tváří. Musím na něj přestat myslet a dostat svůj život do starých kolejí. Dřív mi to takhle vyhovalo, tak proč mám sakra teď pocit, že mi to nestačí. Po včerejších událostech jsem myslel jen na jediné a to bylo všechny svoje pocity utopit v alkoholu.

Hned jakmile skončila škola, zavolal jsem Jamesovi, abychom se domluvili na večer. Jako pokaždé radostně souhlasil, a já mu zdůraznil, ať se o tom ani slovem nezmiňuje Ashley. Ona je ten poslední člověk, kterého bych teď chtěl vidět. Byla jako obraz mojí vlastní přetvářky a toho všeho co jsem za tu dobu stvořil. Teď, když si vybavím její tvář, nevidím nic jiného než rozhodnutí, která jsem v životě nikdy nechtěl udělat a cesta, která jde jen těžko vzít zpět. Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím větší odhodlání do mě prostupovalo s cílem to všechno ukončit. Byla to jenom otázka času, a ten čas právě teď nastal.

Po zbytek dne jsem se jen poflakoval a okolo osmé se začal oblékat ven. Když jsem došel před club, s překvapením jsem zjistil, že James tu ještě není. Otráveně jsem se opřel o stěnu a přemýšlel jestli nepůjdu dovnitř a toho trotla nenechám čekat venku, když ani neumí přijít včas. Po chvíli se ale ozvali zrychlené kroky a když jsem zvedl pohled, udýchaný James si to mířil přímo ke mě s omluvným výrazem ve tváři.

"Promiň, nějak jsem to nevypočítal" řekl hned.
"Fajn, když už jsi konečně tady, jdeme pít" zavelel jsem. Spěšně přikývl a následoval mě. Zasedli jsme k prvnímu stolu, který se mi zalíbil a nechali si objednat. Bylo tu narváno jako ostatně pokaždé, jen hudba se nezdála tak hlasitá. James si mě měřil zaujatým pohledem, a chvíli to vypadalo, jako by něco chtěl říct, ale neřekl, a já to ignoroval.

Po několika panácích už byl ve svém živlu a nebyl schopný zavřít hubu. Snažil se mě pobavit několika vtipy, ovšem ani to nijak nepomohlo a já stále neměl chuť mluvit. Jediné o co jsem se staral, bylo jestli mám stále plnou skleničku. Nakonec to ale už nevydržel a začal se mě vyptávat.

"Vím, že nejsi v poslední době ve svý kůži a taky vím, že bys mi neřekl o co jde, ani kdybych se postavil na hlavu, ale chci říct, že nejsem jenom tvůj poskok, co za tebou pořád leze, ale beru tě jako přítele, a štve mě že se trápíš kvůli sračkám." Překvapeně jsem na něj hleděl s otevřenou pusou. Byla to poslední věc, kterou bych od něj čekal, ale jak se zdálo ještě neskončil.

"Seš kretén, nebo dost často se podle tak chováš, ale máš i svoje světlý chvilky, kdy se to s tebou dá vydržet a já si už zvykl na tvý chování natolik, že podezřívám lidi, co mě do pěti minut nepošlou do prdele, že se mnou nejednaj na rovinu" pokračoval v jeho proslovu a já se jenom přiblbe úsmýval. Všechno mi přišlo tak komicky absurdní, že už to snad ani nešlo víc.

"Díky, takových lichotek jsem už dlouho neslyšel" odpověděl jsem sarkasticky, ale vlastně jsem byl rád, že i přes pomoc alkoholu mluví upřímně a ještě k tomu ke mě. Nakonec jsem ho přátelsky poplácal po zádech a objednal další rundu na sebe.

Zrovna když už se konverzace začala rozebíhat, u baru se objevila Ashley a hned mávala naším směrem. Ani mě nenapadlo se podívat po Jamesovi, protože jsem si byl jistý, že on jí nic neřekl. S úsměvem si k nám přisedla, a já už pomalu začala prskat vzteky.

"Můžeš mi laskavě říct, co tady děláš?" zavrčel jsem.
"Copak si nemůžu zajít do klubu s kamarádkama?" odpověděla na mojí otázku další otázkou, a přitom upíjela ze svého drinku.
"Fajn, můžeš, proč ne! Ale už právě kvůli tomu by jsi měla sedět s nimi u stolu a né tady!"
"Ale no tak zlato, celý víkend jsem tě neviděla" hodí po mě smutnýma očima a rukou mi zajede do klína.
"Mám toho plný zuby" vstal jsem abych dodal svým slovům větší váhu a ona na mě překvapeně stočila pohled.
"Neustále jsi mi za prdelí, a není místo, kde bys mě nevyčmuchala. Jestli máš potřebu někoho hlídat, najdi si jinýho kreténa, kterej ti to bude žrát. Už mě to vážně unavuje" poslední slova už jsem po návalem vzteku zařval až z toho nechápavě zamrkala.
"Ale zlato, přece se kvůli takové blbosti nebudeme hádat" snažila se to uhrát jemným hláskem. Nahnul jsem se přes stůl, tak abych mě dobře slyšela.
"Ne nebudeme, protože už se nikdy nebudeme hádat. Tímhle to totiž oficiálně končí" řekl jsem výhružným hlasem a jen sledoval jak jí výraz ve tváři ztuhl do nepřítomné grimasy. Pak se na mě ale podívala a pohrdavě se zasmála. "Jak chceš, ty budeš litovat ale nemysli si že.."
"Měla by jsi už jít, tvoje kamarádky čekají" přerušil jsem její pokus o poslední slova. Nezajímalo mě co řekne, a beztak by mě nedonutila změnit názor. Nakonec vylila veškerý obsah své skleničky na mojí hlavu a spokojeně odešla.

"Jak to vypadá, nenávratně jsi rozbil náš gang" posmutněl James.
"Vážně ti ta holka bude chybět?" otázal jsem.
"Ne" a oba jsme se začali hlasitě smát.
"Vlastně jsem rád" přiznal se James "byla nesnesitelná, a je až s podivem, že jsi to s ní vydržel dva roky" a já jen souhlasně přikývl.

Dva roky je dost dlouhá doba, na to abych se konečně probral. Bylo už vážně načase.

In memory Casey Calvert.

24. srpna 2008 v 13:40 | ~MiSs+Ko{W}ale{W}icz~
Mno vlastně jsem na tohle narazila jen náhodou ale pak mi to nedalo abych si o Caseym něco přečetla. Je to bezmála půl roku co zemřel a já se dozvěděla teprve nedávno a byl to pro mě vážně šok.Bylo mi ho líto,ale neznala jsem ho. Ale až teď mi Tenhle článek řekl něco o něm. Jsem celkem silná povaha ale rozbrečelo mě to. A co tam ve střučnosti jde?! :

Basskytarysta Matt Ridenour si nechal vytetovat na levou ruku tetování, na kterém je grilovaný sýr a Dr. Pepper, což byla Caseyho "dietní výběr" a čas "9.30" protože tehdy našli jeho tělo. Sám Matt řekl "I saw him every day for five years, and then I took two days off," he added, pausing slightly. "And now I got this tattoo, so I'll be able to see him every day for the rest of my life."

Best Kind Of Mess 0.8

23. srpna 2008 v 14:07 | S c a r s

Josh's point of view (z Joshova pohledu)

Zaujatě jsem si prohlížel každý obraz zatímco jsem stoupal po schodech. Snad všechny měli tmavé barvy a poněkud depresivní podtext, ovšem nechyběla jim originalita a mě se okamžitě zalíbili. Když jsem pak stanul v podkroví, před sebou jsem viděl ateliér o velikosti salónu, ve kterém se právě konal večírek.

Přímo pod střešním oknem stál stojan s čistým plátnem a všude okolo něj leželi o zeď opřené další obrazy. Ani jsem si netroufal říct kolik jich tu mohl být, ale přál jsem si je vidět všechny. Pozastavil jsem se nad obrazem do červena zbarveného monstra, na kterého padají šípy ozbrojené armády. Přestože jeho oči byli znázorněny jako dvě žlutozelené tečky, nemohl jsem se zbavit dojmu, že z jejich pohledu lze vyčíst smutek, což dohromady se zbytkem obrazu dávalo smysl. 'Snaha o pochopení' bylo by to dokonalé jméno pro ten obraz, pomyslel jsem si.

Po pravé straně stál velký pracovní stůl pokrytý kresbami. Několika kroky jsem k němu přešel a můj pohled padl na tu která ležela navrchu. Cítil jsem se jako vzduch v místnosti zhoustl a já jen ztěžka oddychoval. Nevěřícně jsem hleděl na odraz své tváře, nakreslený jemnými linkami. Ruka automaticky začala sahat po papíře, jako by se chtěla přesvědčit, zda se jí to nezdá.

"Nesahej na to!" zavrčel vzteky bezsebe hlas za mnou.


- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Ian's point of view (z Ianova pohledu)

Jak se to sakra mohlo stát? Stál tam, v mém ateliéru, a hleděl na důkaz mojí slabosti pro jeho osobu. Tohle se nemělo stát, nikdy. Cítil jsem jak se vztek dere na povrch a já měl sto chutí ho přetáhnout židlí po hlavě. Jako přištižený se zděšeně otočil po zvuku mého hlasu. Už se nadechoval k odpovědi, ale mě došla veškerá trpělivost.

"Co tady do prdele děláš? To je pro tebe normální vloupávat se cizím lidem do domu? A ty mě máš co říkat o nevychovanosti, abys zkapal do rána, kreténe zasranej " Vzduch z mých plic došel mnohem dřív než jsem předpokládal a on se opět chystal odpovědět, jenže já chytl druhý den a zahrnul ho další palbou nadávek. Cítil jsem jak mi tváře rudnou od přívalu horka smíseného se vztekem a po chvíli jsem svěsil ramena vyčerpáním. Ten idiot na mě bezeslova hleděl a něvěděl jestli očekávat další urážky, nebo jsem mu tímto dal povolení ke slovu.

"Mám to chápat tak, že už jsi skončil? Hmm, docela jsi mě zklamal. Tvoje plíce už asi moc nevydrží jak koukám" jen co promluvil, začali se mi dělat mrákoty před očima. Hlasitě jsem si povzdechl "Už na to nemám" řekl jsem rezignovaně a pomalu prošel okolo něj. Pohlédl jsem na kresbu, kterou chtěl vzít, ale jemu samotnému jsem se do oči nemohl podívat.

"Až budeš odcházet tak za sebou aspoň zavři" řekl jsem po chvíli a padl obličejem na koženou pohovku, která díky bohu stála v dostatečné vzdálenosti od něj.

Čekal jsem že odejde, ale on pořád nehybně stál na místě. Cítil jsem se v jeho přítomnosti tak hrozně nesvůj, ale vzhledem k mojí náladě, jsem se nechtěl ani hádat, nebo s ním jakkoliv bojovat. Chtěl jsem aby odešel, co možná nejdřív, ale on místo toho promluvil.

"Omlouvám se. Nechtěl jsem ti lézt do soukromí. Šel jsem na záchod a všiml si o těch tajných dveří, které byli a to zdůrazňuji otevřené"
"Ale to ti stejně nedává právo tady slídit, do hajzlu" přerušil jsem ho a zařval to přes polštář.
"To je sice pravda, ale já jsem byl prostě zvědavej. Tahle část domu je tak odlišná od zbytku a navíc ty obrazy ..." v tom se přestal. Zvedl jsem hlavu a přisunul si polštář blíž k sobě, abych na něj viděl. "Máš talent" řekl, a pohlédl na obraz červeného monstra, který byl jeden z mých nejlepších kousků.

"Co tu vůbec děláš?" ignorující fakt toho, co před chvílí řekl.
"Tvoje máma požádala profesora Allana, abych tu dnes zahrál na klavír."
"Takže kvůli tobě je tady ta velká černá kráva, která zabírá půlku místnosti. No skvělý" trochu jsem přeháněl, ale né že by mi to vadilo. Jen se usmál mým směrem a já už zase schovával zarudlý obličej do polštáře. Slyšel jsem jeho kroky namířené ke mě, sedačka se po chvíli prohnula pod jeho vahou.

"Proč jsi mě nakreslil?" otázal se mě. Nemohl jsem se na něj ani podívat.
"Z čistě uměleckých záměrů a pro tvůj symetrickej ksicht" řekl jsem naprosto nezúčastněně a doufal že mu to bude stačit.
"Díky" odpověděl ale já v tom slyšel sarkasmus. Střelil jsem po něm pohledem, ale on se jen přiblble usmíval.
"Nesměj se furt jako kretén. Otravuje mě to!" zavrčel jsem.
"Promiň, ale když se na tebe tak dívám, nemůžu si pomoct, abych se nesmál."
"Prosim?" měl jsem pocit že špatně slyším. Jen co jsem se uklidnil, už mě zase začínal srát.
"Pochop, že to je tak atypická situace tě takhle vidět."
"Vyliž mi."
"Chtěl bys, viď?!" To už mi ale zase přeskočilo, vytáhl jsem pošlář zpod hlavy a vší silou ho s ním praštil přes obličej. Začal zkuhrat a já teď byl ten kdo se smál. Překvapeně se na mě podíval, ale pak jen zaklonil hlavu a opřel se o sedačku.

"Proč se o tobě na škole neví o tvém kreslení, ale tvoje aférky jsou všem známé?!" zeptal se spíš do větru, než aby čekal odpověď, kterou jsem mu stejně nechtěl dát.
"Předpokládám, že z tvojí reakce v klubu, nikdo o tvém tajemství neví. Dokonce bych si troufl říct, že ani rodiče ne." pokračoval, a já stále mlčel. Věděl jsem, že ať řekne cokoliv, uhodí na hlavičku a mě se to nepodaří uhrát do outu.
"Nic o tobě nevím, ale jedno ti řeknu. Nejsi člověk, který by si dělal hlavu co si o něm ostatní myslí, tak proč s tímhle je to jinak?! Lidi tě pořád budou milovat nebo nenávidět, na tom nic nezměníš, pokud oni sami nebudou chtít" ukončil svůj proslov.

"Joshi, kde k sakru jsi?" zazněl mužský hlas z chodby. Oba jsem se otočil tím směrem, a on poté pohlédl zpět na mě. Nakonec ale jen pozvdechl a odešel. Teď asi přišla jeho chvíle, pomyslel jsem si. Dalších deset minut jsem jen seděl a koukal do blba, když v tom se domem začala lynout hudba. Pomalu jsem vstal a nechal se jí vést. Nechtěl jsem jít mezi hosty a tak jsem zůstal sedět na schodech a sledoval dění pod sebou. Všichni hosté upírali svoje pohledy směrem k Joshovi sedícímu za klavírem. Melodie kterou hrál byla plná energie a temných prvků, ze kterých vám běhal mráz po zádech. Po několika dalších tónech však zvolnila svoje tempo a temné prvky nahradili ty jemného zabarvení. V okamžiku, kdy přestal hrát, celý sál začal tleskat a máti přešla k Joshovi, aby ho líbla tvář. Pak jsem odešel a po zbytek večera ho už neviděl.

Best Kind Of Mess 0.7

22. srpna 2008 v 20:43 | S c a r s

Josh's point of view (z Joshova pohledu)

O polední přestávce na oběd jsem se přistil, jak se můj pohled neustále ubírá směrem k lavičce, kde tehdy seděl. Očima jsem prohledál celý park, který odděluje naše školy, ale bez úspěchu. Dokonce jsem přišel s nápadem že bych se mu mohl omluvit, koneckonců jsem z toho měl špatný pocit, ale při zmínce o tom jsem od Camerona málem jednu schytal.

"Ani to nezkoušej. Ten frajírek si tu hraje s každým, ani bych se nedivil, kdyby to celé s tebou nebylo na stejný vlně" usadil moje myšlenky a já mu musel dát zapravdu.

Dál jsme se o tom už nebavili, ale stejně jsem nedokázel přemoct nutkání ho aspoň vidět. Chci vědět jak zareaguje, chci vidět jak se bude tvářit, což se mi nepodařilo ani den potom. Bylo to jako by se propadl do země. Cameron sice tvrdil, že ho zahlédl, ale já tolik štěstí neměl.

Nakonec už byl pátek odpoledne, aniž bych věděl jak. Jako obvykle jsem došel do učebny číslo šest na jednu z dalších hodin klavíru, které patřili k mým nejoblíbenějším. Profesor Allan mě vždycky pěkně dusil, ale přinášelo to své ovoce, za což jsem mu byl neskutečně vděčný. Už jako dítě jsem hrál se svým dědou na klavír, a poté co zemřel, to byla jediná věc, která mi po něm zbyla, proto jsem se přihlásil na hudební konzervatoř.

"Dobrej pane profesore" pozdravil jsem, a Allan se na mě usmál.
"Dobrý den, Joshi. Jsem rád, že dnes jdete o něco dřív. Chtěl bych s vámi totiž o něčem mluvit."
"O co se jedná?" otázal jsem se.
"Před pár dny mi volala Elizabeth McAvoyová, jsme staří přátelé, a požádala mě o laskavost. V neděli pořádají veříček, a potřebovala by klavíristu."

Cože? To má být žert? Doslova se mi zatmnělo před očima. Nevěřícně jsem na něj hleděl, a pořád mi to nedocházelo! Pak se mi ale na rtech objevil škodomyslný úsměv. Bude další příležitost k popichování a to bych si nemohl nechat ujít.

"Chlapče, jsi můj nejlepší student, navíc jsem u tebe zaznamenal ohromný pokrok od doby, kdy jsme se viděli poprvé. Taky se nemusíš bát, dostaneš dobře zaplaceno a bude to skvělá zkušenost pro závěrečné zkoušky před komisí"

"Děkuju pane profesore, udělám co budu moct" usmál jsem se.
"To je jenom dobře. Pokud ti to nebude vadit, projdeme si dneska noty k hudbě, která je pro takové večírky typická, a ty mi slib, že přes víkend budeš pilně cvičit."
"Určitě. Nebudu vám přece dělat ostudu." Hlasitě se začal smát a já společně s ním.

Po chvíli jsme společně zasedli ke klavíru a několikrát po sobě jsem zahrál podle not. Budu muset překonat svojí trému a k tomu ještě vědomí, že Ian tam pravděpodobně bude taky. Děsil jsem se snad všech možných scénářů, které mohli nastat. Naštěstí mě profesor Allan uklidnil tím, že tam půjde společně se mnou, a dohlédne na mě.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Ian's point of view (z Ianova pohledu)

Celý zasraný týden jsem si připadal naprosto bez nálady. James s Ashley mi byli neustále v patách, ale neodvážili se na mě promluvit. Bylo zvykem, že čas od času na mě přijde taková nálada, a ti dva ví, že mají držet hubu. Přestal jsem chodit dokonce na obědy, z obavy že bych ho mohl vidět v parku. Když jsem nad tím přemýšlel, uvažoval jsem nad možností neměnit svoje zvyky a dělat jako by se nic nestalo. Jedna pitomá pusa mě nemůže vykolejit, což byla jedna z mých oblíbených lží, které jsem si snažil vsugerovat. Nakonec jsem stejně skončil u vyhýbání se všem místům, kde bych na něj mohl narazit.

Ve středu přijeli naši jak slíbili a už v ten den se začalo s přípravami. Když jsem v pátek v noci přišel domu, do očí mě uhodil obrovský klavír, který stál hned vedle schodiště. Máti pro tuhle akci objednala i živou hudbu, což jen znamenalo, že věčírek bude mít velkou roli v otcových obchodech a proto všechno muselo být ve velkém stylu. Hned jsem věděl, že tohohle se vážně nebudu účastnit. Vzhledem k mojí náladě v posledních dnech jsem to viděl na celou neděli zavřený v ateliéru a věnovat se jediné věci, která mě pořádně baví.

"Ty se večer nechystáš nikam ven?" ptala se mě máti v neděli ráno, když viděla tác plný jídla, se kterým jsem doufal, že přežiju celý den v podkroví.
"Ne. Zavřu se v ateliéru a budu doufat, že mě nebudete otravovat" zavrčel jsem.
"Jak myslíš. Okolo osmé začnou chodit hosté, takže kdyby ses přeci jen k nám chtěl připojit, mysli na vhodné oblečení" ani nedořekla a já jen protočil očima, popadl tác a bezeslova odešel. Byl jsem rád že jsem se dostal přes salón, který byl doslova přecpaný dekoratéry a služkami dolaďující poslední detaily. Musel jsem nad tím zakroutit hlavou a radši pokračoval v cestě. Když už se pomalu začalo stmívat, domem začala znít hudba a já slyšel zvuky přijíždějících aut. Jen doufám, že to nebude dlouho trvat. Nechtělo se mi to poslouchat a při mém zjištějí jsem nechal mp3 u sebe v pokoji. S pozvdechem jsem se zvedl a šel pro ní.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Josh's point of view (z Joshova pohledu)

Už dobrou hodinu předtím, než pro mě profesor Allan přijel, se mi třásli ruce a nebyl jsem schopen se toho zbavit. Když jsem nakonec přijeli na místo, bylo okolo půl deváté. Domem už se plížilo asi čtyřicet lidí a auta stále přijížděla. Komorník nás uvedl do salónu, kde se vedle schodů tyčil překrásný černý klavír. Úžasle jsem na něj zíral a neodolal konečky prsty jemně přejet po klávesách.

"Roberte, vítej. Tak ráda tě vidím" uslyšel jsem za svými zády ženský hlas. Když jsem otočil, černovlasá žena se objímala s profesorem Allanem. Její tvář naprosto paralizovala moje tělo, měla stejné rysy a zářivě zelené oči jako on. Pak pohlédla na mě a usmála se.

"To je ten talentovaný mladý muž, který nás dnes poctí svým hraním?" otázala se směrem k mě.
"Elizabeth přestavuji ti Joshe Coopera" odpověděl profesor Allan.
"Moc mě těší, madam" odpověděl jsem zdvořile a přijal její ruku.
"Potěšení na mé straně. Slyšela jsem na tebe jenom samou chválou."
"Doufám že nezklamu vaše očekávání" zasmál jsem se nejistě.
"O to se nemusíš bát. Pokud hraješ aspoň z poloviny tak dobře, jak Robert básnil, nemusíš se ničeho bát. Zatím si užívejte večírek a rozhodně se nebojte říct si o cokoli. Až bude čas na tvojí část, najdu si tě. Do té doby se bavte" řekla s úsměvem a věnovala se příchozím hostům.

Poté jsem dobrou hodinu seděl u nejzachšího stolu a mlčky sledoval dění okolo sebe. Znuděně jsem si pozvdechl a vstal. Potřeboval jsem si protáhnout nohy a tak jsem nenápadně bloumal mezi hosty. Zrovna okolo mě procházela mladá číšnice a já jí nesměle oslovil.

"Slečno prosím vás, mohla bysme mi říct, kde tu najdu toalety?" Dívka očividně naprosto zaskočená mojí otázkou neznámo proč. Váhavě se kousla do rtu, a bylo vidět že usilovně přemýšlí.
"Tady dole jsou toalety jen pro služebnictvo, a neslušelo by se tam poslat hosta, takže běžte do druhého patra a chodbou se dejte do prava. Jsou to hned ty první dveře." řekla nakonec.
"Moc vám děkuji."

Dál už jsem jí neobtěžoval a vydal se po schodech nahoru. Když už jsem se chytal otevřít dveře do koupelny, očima jsem zatoulal dál do chodby, kde si mojí pozornost získali otevřené dveře z vnější strany ukryté za policí knih. Nechtěl jsem se jim nedovoleně toulat po domě, ale zvědavost byla větší a tak jsem udělal několik kroků dopředu. Nesměle jsem je otevřel dokořán a pohlédl na schodiště pokryté po jedné straně barevnými malbami a po druhé obrazy. Očima jsem těkal zpět do chodby, ale nakonec jsem udělal krok dopředu.

Best Kind Of Mess 0.6

19. srpna 2008 v 19:13 | S c a r s

V ateliéru jsem strávil bezmála tři hodiny. Běžně by se kolem mě v tuhle chvíli válela hromada zmuchlaných papírů s mými neuspokojujícími pokusy, jenže teď to bylo jiné. Ruku jsem vedl přesnými tahy znázorňující jeho rozcuchané vlasy, které mu svévolně padali do oválného obličeje. Výraz ve tváři jsem nakreslil přesně podle toho momentu, kdy jsem ho tehdy zanechal v klubu. Jeho smutné odré oči mě upoutali ze všeho nejvíc a já si ten moment chtěl uchovat na památku toho, že ten polibek mohl něco znamenat.

Když byla kresba hotová, chvíli jsem hleděl na svůj výtvor a nebyl schopen vnímat nic jiného. Nakonec jsem si vyčerpaně promnul zarudlé oči, zhasl lampičku a odešel do svého pokoje, kde jsem to rovnou vzal přes sprchu a zalomil to do postele. Moje poslední myšlenka patřila jemu, a otázce, zda ho v pondělí uvidím a jak se zachovám. Na tenhle otazník jsem ovšem nebyl schopen odpovědět.

Neděle probíhala ve stejném duchu jako předchozí den, a já už uvažoval nad myšlenkou zavolat Jamesovi. V momentě, kdy mi ale došlo, že by u toho byla i Ashley jsem se toho nápadl velice rád vzdal. Ta holka mělo dechberoucí schopnost objevit se všude, když jsme se s Jamesem rozhodli někam vyrazit. Kvůli podezření že právě on, je jejím informátorem jsem ho už několikrát přidusil, ale pokaždé poslušně přísahal, že od něj to nemá.

Seděl jsem na zahradní houpačce a přemýšlel co s volným časem. Bylo až nekresťanský sedět jenom tak doma, a navíc mě děsil fakt, že se mi to vůbec nepodobalo. 'Seru na to, nikam nejdu' posmyslel jsem si. Beztak nemám na nikoho náladu a děkoval rodičům, že mě neotravují svojí přítomností a výslechem o tom, co dělám po celou tu dobu, kdy jsou pryč. Docela se divím, že mi naši nepořídili psa, i když jak se zdálo, nijak zvlášť netrpí výčitkami z přísunu rodičovské péče k mojí osobě. člověk si asi zvykne na všechno, a to jak jsem dřív trpěl, když byli oba pryč, o to víc jsem teď radši když mám dům pro sebe. Jediné na co si potrpí jsou pravidelné telefonáty, které ve směs stejně trvají necelé tři minuty a všechno podstatné je vyřčeno.

Podíval jsem se na hodinky, byl už skoro čas. Jen co jsem se pohl s cílem se na houpačce pohodlně položit, mobil začal vyzvánět. Aniž bych se podíval na displey, zvedl jsem ho.

"Ahoj zlato, co pak děláš?" poznal jsem po hlase máti.
"Ležím na zahradě. Kdy plánujete příjezd?"

"Kvůli tomu právě volám. Tvůj otec plánuje příští neděli večírek, kam chce pozvat svoje obchodní partnery a naše známé, takže se vrátíme ve středu, abych měla dost času všechno připravit." při těch slovech jsem jen zakoulel očima. Nejenže přijedou, ale dokonce hned chtějí pořádat věčírek.

"Fajn, ale se mnou nepočítej. Už mám něco v plánu" zalhal jsem a doufal, že i přesto tam nemusím být přítomen.
"Zlato, bude to jedna z mála akcí na které budeme jako rodina. Těšila jsem se, že tě všem představím, když jsi sabotoval všechny ty předchozí" hrála mi na city. Je vychytralá, ostatně jako celá naše rodina.

"Promiň, ale nejde to zrušit. Třeba někdy jindy" řekl jsem po chvíli. Byl slyšet její hlasitý povzdech ale nakonec odpověděla "Dobře, chápu to. Tak se tedy uvidíme ve středu. Zatím se opatruj."

"Ty taky. Měj se" a zaklapl telefon.

Zavřel jsem oči a nechal poslední letní paprsky zahřívat obličej. Zítra už je pondělí, pomyslel jsem si. Měl jsem pocit, že se až za neskutečně krátkou dobu hodně změnilo.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Josh's point of view (z Joshova pohledu)

Vzhledem k podivným událostem předchozích dnů, jsem byl rád za začátek nového týdne. Neustále mě hlodal pocit naprosté neschopnosti zachovat si chladnout hlavu, a v ten pátek se to jenom potvrdilo. Sám pro sebe jsem se musel usmát, když jsem si opět vybavil jeho naštvaný, ale přesto roztomilý výraz ve tváři. V tu chvíli jsem ho prostě musel políbit, abych ho ještě víc naštval, jenže to mělo opačný účinek. V okamžiku, kdy jsem přitiskl svoje rty k jeho, moje tělo přestalo reagovat na sebemenší rozkaz a já ho tiskl k sobě ještě víc. Ztrácel jsem pojem o čase a kdyby se nakonec on sám ode mě neodtrhl, já bych to rozhodně neudělal. Vždycky mě bavilo lidi popichovat až do extrémů, ale u něho jsem necítil ani pocit vinny. On si to jednoduše zasloužil za svojí nevychovanost, a byla to stejně otázka času, než se najde někdo, kdo ho usadí ovšem za jakou cenu. Teď by mě jen zajímalo, kdo je tu vítěz a kdo poražený, protože se rozhodně necítím ani na jednu z možností.

Natolik jsem se zabral do svých myšlenek, že jsem ani nepostřehl pohled usměvavého blonďáka, který mě propaloval očima.

"Nad čím zase přemýšlíš?" otázal se mě se zájmem Cameron i přestože odpověď už znal. Asi to nebyl zrovna nejlepší nápad mu o všem říct, ale on vždycky bral moje úlety s úsměvem. Jen jsem na něj nenuceně pohlédl a jeho doměnku potvrdil.
"Co uděláš, jestli ho dnes uvidíš?" zeptal se nakonec.

"Neuvidím, protože po zbytek svých školních let, budu prolejzat kanálama. A chlastat už mě nikdy nikam nedostaneš. Potom z toho vznikaj takovýhle průsery. Vsadím se, že mi za to udělá ze života peklo!" povzdechl jsem si.

"Tak koho mohlo napadnout, že se po pár panácích vrhneš na kluka, a ještě k tomu zrovna na takovej ztracenej případ."
"Di někam. Já to taky neplánoval."

Nadechoval se aby mohl ještě něco dodat, ale naštěstí ho umlčelo zvonění. Myšlenkama jsem opět zabloudil k němu a uvažoval, co mě na něm tak fascinuje a jeho chování to určitě nebylo. McAvoiova pověst se dostala i k nám na školu a ať už to byli holky z naší školy, či jeho, neznám žádnou, která by o něj neprojevila zájem. Chudáci holky, ani jedna ale nevěděla do čeho jdou, a že toho budou později moc ošklivě litovat. Byl to neskutečný hovado, ale přesto je přitahoval a vlastně se ani nebylo čemu divit.

Měl vysokou, štíhlou, ale přesto vypracovanou postavu. Krátké černé vlasy mu dokonale kontrastovali se zelenýma očima a světlou sametovou pletí. Byl pokaždé dobře oblečený, jeho rodiče byli prachatý, a co jsem slyšel, ani ve škole nebyl úplně blbej. Byl dokonalej, jenže dokonalost má už z princitu vady, které jsou ukryty pod povrchem a v případě Iane, jich bylo požehnaně.

jsem si trochu hrála xD

13. srpna 2008 v 14:20 | dinokate |  g a l l e r y
hokus pokus...a hrátky s photoshopem xD

Best Kind Of Mess 0.5

9. srpna 2008 v 15:18 | S c a r s

Stál jsem tam, neschopný uvědomit si, co se vlastně děje. Odstrčit ho, se zdálo v dannou chvíli naprosto nemožné, a kdybych měl být k sobě aspoň trochu upřímný, ani jsem to nechtěl. Poslušně jsem zavřel oči a vyšel mu vstříc. Od jemného polibku jsme během chvíle přešli k vášnivému a dravému. Naše jazyky se proplétali, zatímco mi jeho ruce hladově bloudili po těle.

V okamžiku kdy si mě ještě víc přitisknul k sobě, uslyšel jsem tlumené hlasy z chodby, které se k nám nebezpečnou rychlostí blížili. Můj mozek konečně začal opět fungovat a já musel jednat. Odtrhl jsem se a udělal několik kroků od něj.

"Tohle se nikdy nestalo, a jestli o tom jenom cekneš, zabiju tě!" zmateně jsem zavrčel a přál si, abych se na místě propadl, protože jeho nevěřícný pohled mě doslova probodával. Ve chvíli, kdy jsem to dořekl, dvěře se rozletěli a dovnitř vešla skupinka kluků. S vervou jsem se skrz ně prodral ven a přitom ještě stačil zaregistrovat jeho zklamaný obličej.

Tohle se už nikdy nesmí opakovat. Nemůžu nechat padnout všechny hranice, aniž bych si tím uškodil, a rozhodně to neudělám kvůli němu. Tak horečnatě jsem přemýšlel co dál, až jsem přešel místo u baru, kde seděla Ash s James, kteří se za mnou nechápavě ohlédli.

"Ahh, sakra, tady jste. Mám pocit, že už ani pořádně nevidím" zasmál jsem se, abych zakryl tu trapnou chvilku. Oba se jen usmáli a objednali další rundu. Koutkem oka jsem pozoroval Joshe, který si právě sedal ke svým kamarádům. Jen co vypadalo, že se podívá mým směrem, obrátil jsem pozornost k Jamesovi, který vyprávěl nějaký vtip a začal jsem se až moc okatě smát. Cítil jsem jak mě Joshův pohled propaluje, ale něměl jsem na to mu ho opětovat.

V klubu jsme zůstali ještě další hodinu, než jsem byli všichni patřičně nalitý. "Dneska už konec" zavelel jsem, a začal sbírat svoje věci. Ashley po mě hodila štěněčí oči, ale já jenom zakroutil hlavou. "Eeee, ne, dneska spíš sama, kočičko" setřel jsem její prosbu ze stolu. Nafoukla tváře jako pětiletý harant, a já se musel od srdce zasmát. Je to fakt kráva. Ovšem potom na mě začala mluvit dotěrným hláskem, a já vážně neměl na to jí poslouchat. Naklonil jsem se k ní a umlčel jí polibkem.

"Uvidíme se v pondělí" řekl jsem jí. Pokusila se vstát, ale zakopla o židli. "Myslím, že domu jí dneska taháš ty. Užij si to." S těmi slovy jsem se podíval po Jamesovi, který jen rezignovaně svěsil ramena. "Fajn, ale příště to bude na tobě" odpověděl a já se jen usmál jeho naivitě.

Otočil jsem se k odchodu, a ponechal je napospas osudu. Potřeboval jsem se projít, a provětrat si trochu hlavu ještě než se uložím ke spánku. Venku mě uhodil do tváře příjemný studený vánek, a já se zhluboka nadechl. Celej dnešek byl na mě silný kafe. Neustále jsem si musel připomínat svojí zášť vůči Joshovi, jeho chování k mojí osobě a nakonec tu neskutečnou drzost mě políbit. Snaha uchovat si ten nenávistný pocit se ovšem pomalu vytrácela, když jsem si vzpomněl na ten polibek. Koutky mi začali samolibě cukat, jako by sami chtěli uchovat dotek těch jemných rtů, které k mé smůle patřili tomu intoušovi. Urychleně jsem vyhodil ruku do vzduchu, snažíce se tu představu zahnat, a nakonec to dopadlo tak, že jsem půlku cesty domu strávil s rukou na rtech.

Naprosto jsem nepobíral, když jsem se až skoro po hodině konečně dostal domu, a i přestože jsem se sebevíc snažil si vzpomenout, kudy jsem to vlastně šel, moje snaha byla marná. Došel jsem do pokoje, zavřel za sebou dveře a v okamžiku, kdy jsem bezvládně padnul na postel, jsem usnul. Druhý den jsem se probral pořád s pocitem, že se celý svět točí a sluneční paprsky pronikající skrz okno mi vypalují oči.

'Bylo by fakt krásný si teď hodit sprchu' posmyslel jsem si a otočil hlavu směrem ke dvěřím do koupelny. "Do hajzlu, na to fakt nemám" řekl jsem nahlas a rezignovaně povolil všechny svaly. Nakonec se mi podařilo ještě na další dvě hodiny usnout. Když jsem se opět brobral, cítil jsem se o něco líp a vstát už nebyl takový problém. Shodil jsem ze sebe načichlé oblečení, nahý přešel do koupelny a začal napouštět vanu. Chtě nechtě jsem pohlédl do zrcadla, kde jsem viděl svůj vybledlí obličej a nádechem zelené barvy.

"No skvělý, vypadám jako bych vstal z mrtvých" zhluboka jsem vydechl a vlezl do vany plné horké vody. Snažil jsem se přimět se nemyslet na včerejšek, ale pokaždé když jsem zavřel oči, viděl jsem Joshe. Jazykem jsem instinktivně přejel po spodním rtu, a v momentě kdy jsem si uvědomil co dělám, začal jsem si vzteky škubat vlasy. Po chvíli jsem měl ruce plné černých chuchvalců, tiše si pozvdechl a se zavřenýma očima jsem se celý ponořil do vody.

Po několika vteřinách jsem pomalu otevřel oči a nechal je si zvyknout na. Vždycky mě fascinoval pohled skrz vodu a úplně to vybízelo k tomu, aby se nade mnou někdo objevil a pokusil se mě utopit. Ani bych se nevidil, kdyby to byla třeba Martha, i když takových lidí se asi najde víc. Pozoroval jsem bublinky vycházející z mých úst a cítil jak se moje zásoda vzduchu rychle zmenšuje. Když už to začalo být nesnesitelné, posadil jsem se znovu se pořádně nadechl. Voda už za tu dobu stačila vychladnout, takže jsem popadl osušku a vstal. Vypustil vanu a odešel do pokoje s ručníkem okolo pasu, abych se poté mohl obléknout. Když jsem pak pohlédl na hodinky, s překvapením jsem zjistil že už bude pomalu půl páté. Hodil jsem na sebe ještě tmavou mikinu, která byla přehozená přes židli a vyšel z pokoje rovnou do kuchyně. Posadil jsem se barovou stoličku a rukou si podepřel hlavou tak, abych mohl pohodlně pozorovat Marthu, která mi připravovala jídlo. Po chvíli ho přede mně postavila spolu s příborem a sklenicí džusu a odešla. Snědl jsem všechno co mi dala, džus vypil na ex a nakonec odešel. Moje kroky se ovšem neubírali do pokoje, nýbrž do podkroví, jehož schody byli šikovně schované za knihovnou v druhém patře. Kdo o nich nevědel, nemohl je najít, což bylo ůvodem, proč jsem si to místo vydupal.

Pomalu jsem otevřel tajné dveře a začal stoupat po úzkém schodišti, jehož levá strana byla barevně natřená, kdežto na té pravé se vyjímal nespočet obrazů podepsané značkou MA. Pamatuju si, jak jsem strávil celé hodiny nad tím malý detailem, kterým byl můj podpis na obrazech. Nechtěl jsem tam svoje indiciály, ale i tak jsem je tam nechal, přestože upravené (MA= McAvoy; poznámka autora).

Líně jsem přešel k ohromnému pracovnímu stolu a zasedl do pohodléno křesla. Chtěl jsem kreslit, ale myšlenkami jsem byl úplně někde jinde a nešlo se soustředit. Nakonec jsem popadl tužku a pohlédl na štos čistých papírů. Po chvíli jsem jeden z nich rozhodně sebral a začal kreslit tvář člověka, kterého jsem nemohl dostat z hlavy.

Best Kind Of Mess 0.4

7. srpna 2008 v 15:14 | S c a r s

Cesta domu mi trvala déle než obvykle už je proto, že jsem necítil na to jet autobusem. V tuhle chvíli jsem proklínal otce, protože mi odmítl podplatit inspektory z autoškoly, aby mi vydali řidičák před mými osmnáctými narozeninami. Byl jsem vzteky bez sebe, když mi to řekl, a dobré dva týdny jsem s ním nemluvil. Nakonec za mnou přišel a řekl, že řidičák si udělám těšně před narozeninami a hned v den oslav budu smět řídit. Útěcha to byla hodně slabá, ale sám jsem věděl, že s tím nic asi nenadělám.

Třísknul jsem s vchodovým dvěřmi na znamení, že už jsem doma, a v tom okamžiku jsem slyšel jak mi v kuchyni Martha světelnou rychlostí připravuje něco k jídlu. Než jsem tam stačil dojít, jídlo bylo ohřáté a připravené u stolu spolu se sklenicí jablečného džusu. Po Marthě ovšem nebylo ani památky a vzhledem k tomu, jak jsem se vyznamenal minule, se ani nedivím.

Nuceně jsem zasedl, i přestože jsem moc neměl hlad. Chvíli jsem se v tom šťoural a nakonec to nechal být. Odkráčel jsem do pokoje, kde jsem se svlékl a namířil si to rovnou do sprchy. Nechal jsem vlažnou vodu aby svévolně stékala po mém těle, a já tak bezhybně stál dobrý deset minut. Poté jsem poslepu nahmatal župan a odešel zpět do pokoje. Cítil jsem se neskutečně unavený, i přestože jsem věděl, že mě večer ještě čeká návštěva klubu. Pohodlně jsem si lehl na postel a ujišťoval sám sebe, že to bude jen na chvíli...

Probudilo mě až vyzvánění mobilu. Otráveně jsem po něm sáhl a automaticky ho zvedl.
"Iane, kde jsi? Už tu na sebe čekáme?" ozval se okamžitě James.
"Sakra, kolik je?" zeptal jsem se a promnul si oči.
"Třičtvrtě na jedenáct."
"Fajn, do patnácti minut tam budu" a zaklapl jsem telefon.

Vystřelil jsem z postele, a přešel rovnou ke skříni, kde jsem sebral první věci, které mi přišli pod ruku. Nakonec jsem skončil u světlých džín a lehkého černého svetru. Jako další věc jsem přeběhl do koupelny, popadl gel na vlasy a vyčaroval na hlavě něco, co se jen vzdáleně blížilo účesu, ale víc jsem to neřešil. Do zadní kapsy jsem zastrčil peněženku a s telefonem a klíči v ruce jsem opouštěl dům.

Ke klubu jsem přišel kolem jedenácté a ty dva pořád čekali před vchodem. Ani na jednoho jsem nepohlédl, jen jsem okolo nich prošel rovnou k vyhazovačům a zdělil jim své jméno. Letmo se na mě podíval a pohledem přeskočil na Jamese s Ashley, kteří mi v tu chvíli už opět stáli za zadkem.

"Ti dva jdou se mnou" odpověděl jsem na nevyřčenou otázku. Jen kývl a pustil nás dovnitř. Závan kouře mě doslova uhodil do obličeje a hlasitá hudba přeřvala i Jamese, který se na mě snažil mluvit. Znakovou řečí jsem mu polopaticky naznačil, že ho absolutně nesluším, a radši jsem je navigoval k baru. Královsky jsem se bavil, když se nám Ashley snažila objednat pití, ale barman vůbec nepobíral oč se jedná. Nakonec jsem se na to už nemohl dívat, popadl velmi pohledného barmana za zátylek a přitáhl si ho k sobě, abych mi mohl do ucha doslova zařvat naší objednávku. Roztomile se na usmál a přikývl.
Pohledem jsem začal prozkoumávat klub do nejzachších koutů a můj spokojený úsměv zamrzl v okamžiku, když jsem u jednoho ze stolů uviděl Joshe ve společnosti blonďáka z dřívějška a dalších dvou slečen.

'To snad není pravda. Ten kretén je snad úplně všude' posmyslel jsem si a moje dobrá nálada byla v tahu. Ashley zpozorovala můj nasraný výraz ve tváři a podívala směrem, kterým jsem ubíral svůj pohled. Aniž bych věděl jak, něžně mě chytla za tvář a vášnivě políbila. Polibek jsem jí opětoval, i přestože mě absolutně nevzrušovala, a jen jsem uvažoval, jak dlouho mi ještě tahle šaráda na heterosexuála vydrží. Když se ode mě konečně odtrhla, očima jsem opět zabloudil k Joshovi ke zjištění, že celé divadýlko pozoroval. Pohrdaně jsem se usmál na jeho adresu a po zbytek večera věnoval veškerou pozornost mým společníkům. Tedy aspoň jsem se o to snažil.

Po několika panácích mě Ash dostala na taneční parket, kde se na mě doslova přisála a rukama mi přejížděla po zadku. Chvíli jsem to vydržel, ale nakonec jsem odešel s výmluvou, že musím na záchod. Zhluboka jsem si oddychl, když jsem byl od ní ve značné vzálenosti a radši přemýšlel, jak jí po zbytek večera zabavit, protože jak se zdálo, očekávala od dnešní noci něco víc. K mé smůle na záchodech bylo jen pár naprosto opilých a dost odporných týpků, kteří byli rádi, že odešli po svých. Když jsem skončil, přešel jsem k umyvadlu a zapnul vodu, abych si mohl opláchnout ruce.
V okamžiku kdy se opět otevřeli dvěře, zvedl jsem pohled do zrcadla, abych si prohlédl příchozího. Znechuceně jsem odfrkl, když jsem poznal Joshe, který se přiblble usmíval.

"Je tu něco vtipného, intouši?" otázal jsem se.
"Dokonale se bavím z toho představení, který jsi připravil" zase se usmál. Nechápavě jsem se na něj podíval a než jsem stačil něco říct, pokračoval. "Nechápu koho se snažím oblbnout, snad možná ty svoje poskoky, ale i těm brzy dojde, že tě holky evidentně moc nevzrušujou." To už na mě bylo moc. V okamžiku jsem k němu přiskočil a s loktem u jeho krku ho přitlačil ke zdi.

"Ty zasranej kreténe, minule chybělo jenom málo, abych ti roztříškal hubu, ale teď mě tu nikdo nezastaví" zavrčel jsem na něj s narůstajícím vztekem v očích. "Neměj péči, mě je naprosto ukradený s kým chrápěš, jen nechápu jak takhle můžeš žít." řekl, skoro jako omluvu.

Můj loket u jeho krku povolil, až jsem nakonec ruku nechal pomalu klesat podél těla a mezitím ho nepřestal probodávat pohledem. Srdce mi bušilo takovou rychlostí, že jsem ztěží přemáhal ho něčím zastavit. Jak jsme tam tak stáli, nebyl jsem schopný ze sebe vydat jedinou hlásku a pořád si v hlavě přemítal jeho slova. V jeho očích byla jasně čitelná lítost, která ovšem měla naprosto opačný účinek a ještě víc živila můj vztek.

V jednu chvíli jsem cítil na svojí rozpálené tváři jeho hebkou ruku, jak mě něžně hladí a než jsem se stačil vzpamatovat jeho rty vystřelili proti těm mým.