infinities (1/2) | laychen

26. dubna 2014 v 16:20 | S c a r s

infinities | yixing/jongdae | apocalyptic world!au | w: 2,136 | jazyk: ČJ

A/N: Nope, nemám pro to omluvu, a stále nechápu, jak jsem mohla do takového světa dostat právě tyhle dva bobánky ((příště jim napíšu fluff; nebo tak něco)). Jak už jsem předesílala, tenhle počin nepřímo navazuje ((nebo spíš předchází)) na drabble future, které se tu nedávno objevilo. Ani netuším, jestli se vám to bude líbit, ale snad ano :D



Začalo to bezvětřím.

Letní vzduch dusil pod svou tíhou všechno živé, aniž by se někdo ohlédl zpět. V každé Jogdaeho fantazii, byla s koncem světa spojena běsnící živelná pohroma, které nešlo předcházet, ale jejíž příchod mohli předvídat. Jako když meteorologové hlásí předpověď počasí - jen s ohromnými ztrátami na životech.

Možná tomu tak skutečně bylo a možná se našel někdo, kdo byl nadcházející události schopný vidět skrz lidskou sobeckost a zahleděnost. Nikdo nemohl tvrdit opak, ale stejně tak nebyl slyšet ničí hlas. A tíživé ticho se rozléhalo mezi holými místy v trávě, jež umírala pod nehybně vzduchem.

Jongdae nebyl jako každý jiný. Kde jiní lpěly na snech, on věřil v to, co viděl. Co jiní přehlížely, stávalo se mu trnem v oku, bez možnosti soustředit se na jiné. Byl obětí své vlastní mysli a instinktů, o kterých nevěděl, že vlastní.

V den, kdy zem pod vlnou sucha začala praskat, potkal mladíka. Yixing byl pro něj jako otevřená kniha, a zatímco se půda rozevírala a pohlcovala vodu z oceánu, Jongdae se ztrácel mezi řádky. Pořád cítil jeho paže okolo pasu, když jej táhnul dál od přicházející vody a viděl hrůzu v jeho očích pokaždé, když se mladík ohlédl přes rameno.

Stejně tak poté začala mizet pobřeží, otřesy půdy byly silnější a nechávali po sobě jen hromady popraskaného betonu na místech, kde se dřív tyčily vysoké domy. Pár dní poté přestaly fungovat telefonní linky, až nakonec všechno upadlo do hluchého ticha.

Poslední zprávy před kolapsem byly jen plné otázek bez odpovědí a statistik, jejíž čísla označovala populaci, která již neexistovala. Svět se hroutil a oni se nikdy nedozvěděli proč.


Yixing už neměl kam se vrátit. Obytná část Soulu, ve které žil teď zela prázdnotou ze strachu z dalšího sesunu, a ulice byly zataraseny pro ty, kteří se pokoušeli o návrat do svých domovů.

Jongdae jen pokynul a mladík ho následoval.

Ten večer zůstali ve veřejné knihovně, která se jen během několika málo hodin změnila v útočiště pro ty, kteří přišli o všechno. "Vyrazíme brzy ráno, když budou ostatní ještě spát," řekl tiše Jongdae, když se sesunul podél dlouhé řady polic a znaveně vydechoval.

Yixing se neptal, kam mají namířeno, jen kývl na souhlas a hned poté si lehl vedle něj.


Pohled na zdevastované město, jim oběma bral dech. Chodníky byl zkřivené a pouliční lampy zlomené vpůli jako použité sirky. Prach jim usedal na tváře a létal do očí. Jeho chuť se dostávala do úst a vzduchem byl cítit těžký puch spáleného města.

Ani jeden se ale nedíval pod nohy. Zem byla teď dlážděna měkkou a neživou masou čehosi, co možná jen před týdnem chodilo ulicemi a dýchalo. Ozýval se křik a pláč, ať už vzdálený, nebo blízký, ale nikdo se nezastavoval. Ti, co mohli chodit, se ve skupinkách stahovali pryč z města. Auta zůstávala stát uprostřed ulic, zaklíněná pod sutinami a jiní dobrovolně opouštěli svá vozidla, aby dál šli po svých, protože už nezbývala jiná možnost.

Jongdae táhl mladíka zapadlými uličkami, jen aby se vyhnuly davu, který mířil jejich směrem. Civilizace se ze ztráty své moci nad přírodou, měnila ve zvířata a rabování se stalo jejich novou metodou přežití. Byla jen mizivá šance najít jeho vlastní byt v obyvatelném stavu, ale momentálně byl jejich poslední možností a zůstávat v centru si nepřál ani jeden z nich.

Cesta, s množstvím odboček a oklik, trvala skoro celý den, ale dům stále stál na svém místě, přesně tak, jak si ho mladík pamatoval. Jednopatrový domek, jen s několika obyvatelnými byty byl ukryt v troskách, jako nora stvořená pro útočiště, které oba potřebovali. Vypadal prázdně stejně jako většina domů, které potkali cestou.

Vchod byl zasypaný prachem a zbytky popadaných cihel, ale jinak netknutý. Před dveřmi svého bytu se Jongdae na okamžik zastavil a potřásal si s klíči v dlani. Něco bylo jinak, něco bylo špatně.

Pohled měl upřený na škvíru pod dveřmi, kudy proudilo jasné světlo. Na rameni ucítil Yixingovu dlaň, jak jej jemně svírá a Jongdae, aniž se otočil, pokývl hlavou. Klíč do zámku zapadl snadno, a když otevřel dveře, světlo je oslepilo.

V místech, kde bývala jeho ložnice, byly jen tlusté železné dráty, trčící z betonu, které dřív podporovali celou konstrukci. Zející díra se rozprostírala po celé délce bytu a podlaha byla nepřirozeně strmá a rozpůlená puklinou v zemi. Nebylo možné, pro ně tam zůstat.

"Měli bychom prohledat zbytek domu," navrhl Yixing a s rukou okolo Jongdaeho zápěstí, zamířil k dalším dveřím. Podstatná část prvního patra byla vyrvaná ze svého místa a stávala se pro ně neobyvatelnou. Oproti tomu přízemí bylo skoro netknuté, až na pomlácený nábytek, který pod silnými otřesy strhnut k zemi.

Nakonec vybrali malý byt v zadní části domu. Postarší muž, kterého si Jongadae matně pamatoval, ležel uvězněn pod ohromnou skříní, které rozdrtila jeho tělo. Mlčky odklidily jeho tělo a vynesli ven, kde jej pohřbili v prašné zemi. Nikoho dalšího už ale nenašli. Většinu času poté strávili vyklízením místností a prohledáváním domu, kvůli potravinám.

Vše, co jim přišlo užitečné, stáhli do svého úkrytu a jídlo pečlivě nastrkali do malé lednice, která se v bytu nacházela. Na několik pár dní, možná týden, se nemuseli starat o obživu. V domě stále tekla voda a fungovala elektřina. Bylo ale asi jen otázka času, kdy budou odstřihnuti úplně, a proto shromáždili všechny plastové láhve a barely, které mohli najít a naplnili je vodou do zásoby.

Předchozí nájemník vlastnil velký plynový sporák, ale ze strachu z neutěsněného přívodu po otřesech, ho nepoužili. Místo toho si z bytu nad nimi, přinesli malý elektrický vařič, který postavili na kuchyňskou linku a použili místo něj. Bylo potřeba udělat ještě hodně, ale začalo se stmívat.

"Zbytek uděláme zítra," promluvil Jongdae. Bylo lepší dělat vše za denního světla a zbytečně neupozorňovat rozsvícenými světli. To, že o nich v tuhle chvíli nikdo nevěděl, byla jejich jediná výhoda. Tam venku pořád byli lidé, kteří si pomáhali, ale v časech, jako byli tyhle, už nedokázal věřit. A možná neměl věřit ani Yixingovi, ale k tomu se nedokázal přinutit.

Druhý den z rána pokračovali ve vyklízení. Zbavili byt usazeného prachu a Jongdae procházel okolo budovy, aby posbíral své oblečení, které i s velkou komodou leželo vyvržené hned za domem. Většinu z toho oba poté vymáchali v teplé vodě a zbavili špíny. Hned poté, co prádlo uschlo, rozdělil oblečení na dvě hromádky a jednu podal Yixingovi. Mladík byl stejné výšky, jako on, a oblečení i s botami mu padlo na míru.

'Jak dlouho tu vydržíme, než dojde jídlo? Jak dlouho bude trvat, než se zem pohne znovu a uvězní nás tu pod troskami?' Nevyřčené otázky, které měli oba na jazyku, ale rozhodli se na ně neodpovídat. Jednou ten čas přijde a až se tak stane, budou odpovědi viset ve vzduchu, jen na dosah ruky. A pak se rozhodnou znovu.

Většinu času poté strávili usazení na gauči, každý na druhém okraji s metrovou mezerou mezi sebou. Mluvili o knihách, o filmech, o všem co je kdysi naplňovalo radostí. Nikdy ale nemluvili o tom, co se právě dělo. Nemluvili o vzpomínkách na ty, kteří už nebyli a nemluvili ani o svých rodinách. Mluvit o tom, bylo skoro jako připouštět si prohru, i přestože stále žili. Nikdo nevěděl na jak dlouho.

Trvalo týdny, než Yixing to pravidlo porušil. Střípky jeho života se mu hemžily před očima a slova popisující své rodné město poblíž hor, se v jednom okamžiku začala linout z jeho úst, jako by se pod jejich tíhou dusil. Vyprávěl o ročních obdobích, které měnili krajinu k nepoznání, i o pocitu, který ho provázel jen při myšlence na to místo. Jeho oči se třpytily v záblescích zapadajícího slunce a Jongdae věděl, že to místo samotné není jediné, co mladíkovi chybí.

'Jaké to je vědět, že je už zřejmě nikdy neuvidíš,' chtěl se zeptat, ale odpověď byla vepsaná v mladíkově tváři a pohledu, které mu Jongdae vyhýbal. Ten večer Yixing usínal společně s ním na jedné posteli, oba k sobě otočeni zády. Cítil teplo, které z druhého sálalo, ale nepřitiskl blíž, protože ten dotek by spaloval. Stejně jako vina, bublající pod povrchem jen z pouhé myšlenky na nevyřknuté.

Jongdae stál na pokraji historie, kde jeho vlastní příběh neměl váhu. Neměl se kam vracet. Byl sám už dob, co si pamatoval a dnešním dnem, se nic nezměnilo.

Možná, že už oba svou bitvu prohráli.


Týdny se začali měnit v měsíce a město, kdysi tak plné života pomalu utichalo. Jongdae už ani nedokázal na prstech spočítat, kolik dní uplynulo, aniž by viděl někoho jiného, než Yixinga a samota najednou dostala úplně nový význam.

Paranoidně sledoval každý mladíkův krok jako by byl zdrojem toho, co ho držím při vědomí. Netrvalo dlouho na to, aby přišel, že tomu tak skutečně bylo. Usínal po jeho boku a budil se z nočních můr o naprosté izolaci, v jeho objetí. Nevědomky svíral jeho tričko v dlaních, jako by se během sekund měl rozplynout do prázdna.

Mladík vždy jen skoro neslyšně oddechoval, hluboko uvězněn v bezesném spánku. Yixing se za celé noci neprobudil a Jongdae po hodinách bdělého zírání do stropu, znovu usnul za zvuků jeho pravidelného tlukotu srdce. Jen několik dní poté se ho Jongdae zeptal, jestli trpí můrami, ale mladík zavrtěl hlavou.

Na otázku jak je to možné, Yixing pokrčil rameny a na chvíli se na něj zahleděl. "Držíš mě při smyslech," řekl poté a uhnul pohledem. Yixing věděl o jeho můrách a držel se při smyslech, jen protože Jongdae sám nemohl a Yixing byl schopen je držet s hlavami nad vodou oba.

Jídlo začalo být obtížnější sehnat. Obchod s potravinami, který byl jen dvě ulice od jejich domu, zel prázdnotou a museli se vydávat hlouběji do města, aby zaopatřili další zásoby. "Kolik lidí, si myslíš, že tu zůstalo?" zeptal se Jongdae na jedné z jejich cest do centra.

"Zřejmě ne mnoho, ale musíme být opatrní." Jeho tvář byla plná obav a očima těkal po okolí. Bylo snazší představit si boj proti přírodě, než proti sobě samotným. Ale lidem zahnaným do kouta, se nedalo věřit.

Vyhledal mladíkovu ruku a nechal jejich prsty zapadnout do sebe. Yixing se zatvářil překvapeně, ale pak lehce stiskl jeho dlaň a přidal do kroku. Vyhýbali se velkým nákupním centrům a radši se zaměřovali na malé obchůdky, které byly roztroušené v postranních ulicích ukryty před očima města.

Sedmý týden se země opět začala otřásat. Záchvěvy vibrovali celým domem, ne natolik, aby je pohřbil, ale dostatečně tolik, aby je vyděsily. Jongdae se zhroutil do hromady prachu s rukama chránící si hlavu, když se k němu Yixing vyřítil, jen aby ho stáhl ze středu místnosti. V té chvíle ale už s mladíkem nedokázal pohnout. Shrbil se proto nad jeho tělem s rukama obtočenýma okolo ramen a čekal.

Trvalo asi deset minut, než si Jongdae uvědomil, že ten moment pominul. Celý se nekontrolovatelně třásl pod Yixingovou tíhou, zatímco mu mladík nevědomky zarýval nehty do paže. Neuvědomil si slzy stékající po tváři až do chvíle, než je Yixing palce začal stírat.

Instinktivně zdvihl vlastní dlaně, aby si sám setřel mokré líce, ale prach ho štípal v očích a na okamžik úplně zastřel jeho zrak. "Nic nevidím," zaskučel otráveně, když cítil, že Yixingův stisk na jeho ramenech nepolevil. Přísahal by, že druhý jen pokývl, aniž by si jeho slova uvědomil, protože verbální odpovědi se mu nedostalo.

Yixing obmotal svoje paže okolo jeho pasu jako podporu a pomalými kroky vedl druhého z místnosti. Jongdae byl dezorientovaný a rukama lapal ve vzduchu po něčem známém. Snažil se uklidnit a zhluboka dýchat, ale prach se mu dostával do dutin a dusil každou jeho snahu.

"Zuj se," slyšel druhého promluvit. Jongdae se poslepu zbavil bot a zůstal stát na místě do chvíle, kdy na sobě opět ucítil ruce druhého. Nechal se dál vést, dokud se znovu nezastavili a nezaslechl zaklapnutí dveří. Yixing mu pomalu vytáhl tričko až k ramenům a poté přetáhl přes hlavu.

"Neotvírej oči," napomenul ho druhý a Jongdae přemáhal tik v rukách, když mu začal stahovat džíny i se spodním prádlem. Malou koupelnou se rozlehl zvuk tekoucí vody a ještě dříve, než si Jongdae uvědomil svou nahotu a bezbrannost, Yixing jej vzal znovu okolo ramen. Voda byla vlažná, ale na jeho horké kůži působila jako led.

Experimentálně několikrát strčil ruce pod proud. Nechal smít špínu, která se na nich usadila, a hned poté nabral vodu do dlaní, aby si opláchl obličej. Když ho Yixing následoval do sprchy, na okamžik ucukl před jeho dotekem, než pro něj v malém koutu udělal místo. Stejně jako on, byl mladík nahý, ale jeho tvář neprozrazovala žádné rozpaky.

Yixing se na něj díval, jako na opuštěné dítě, které vzal pod svou střechu, i přestože to bylo naopak. Houbou smýval špínu z jeho ramen a do vlasů mu prsty nanášel šampón, aniž by řekl jediné slovo.

Jongdae by zřejmě nezůstal, kdyby mladíka nepotkal. Stejně jako všichni ostatní, by se stáhl pryč z města, nebo se připojil k někomu, kdo by byl ochotný jej přijmout. Nikdy se nemuseli setkat a ten pocit z něj nepříjemným způsobem vysával život.



infinities (2/2) | here it is.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kaspi Kaspi | Web | 26. dubna 2014 v 19:08 | Reagovat

Působí to na mě jako kniha. A to hodně dobrá kniha. Škoda, že to má jen dva díly a ten druhý tu ještě není :D Ale já si počkám. Takže za mě ANO! (Ne, nedívám se ani na Hlas, ani na Česko a Slovensko má talent :D)

2 Kyuu-chan ^^ Kyuu-chan ^^ | Web | 26. dubna 2014 v 22:15 | Reagovat

Bože SCARS! Ty mě těma povídkama hodláš zabít! J eto vážně dokonale napsané...úplně jsem se do toho ponořila a měla to před sebou jaok film!! To je tak dokonalý, jak to všechno popisuješ..člověk se více o to ponoří do své fantazie :33
Můj boha...já nechci jen dva díly!!!!!
Víc dílů..a chápu, že to mají těžké, ale nějaká postelová scéna by šikla :DDDD

3 Tomiko Natsuki Tomiko Natsuki | E-mail | Web | 26. dubna 2014 v 22:35 | Reagovat

Tvoj štýl písania je úžasný...úplne som sa vžila do deja, všetko som si vedela predstaviť....veľmi mám rada ak autor opisuje všetko čo sa deje, dobre sa to potom číta. Veľmi sa mi tvoj štýl písania páči.
Z poviedky mám trochu zmiešané pocity a naozaj som zvedavá ako to v druhej časti tejto poviedky dopadne, moc ma to zaujíma a preto si aj na tú časť počkám (a rada :D), inak sa mi poviedka páči a veľmi ^^

4 S c a r s S c a r s | Web | 26. dubna 2014 v 22:53 | Reagovat

[1]: Haha, bohužel se v poslední době necítím na nic delšího :D Snad to zase brzy přijde, ale mezitím se budu snažit dávat dohromady jednorázovky, na kterých se můžu vyblbnout :D Jsem ráda, že se ti takhle povídka zatím líbí :D

[2]: A-ale já nikoho tímhle nehodlám zabíjet?!!!! :D Nebo aspoň to byl prvotní účel :D upřímně se v těch popisech trochu vyžívám a mnohdy se mi píšou líp, než scény mezi někým :D haha, já na postelový scény myslím pořád :D a možná bude i tady u toho :D

[3]: Ohhh, thank you :3 hrozně ráda slyším, že tě to vtáhlo do děje :D dá se říct, že ta první část se v podstatě psala sama, ale jakmile mě ten pocit přejde, je už pak hrozně těžký se do toho zase dostat :D Snad se mi druhou část podaří dát dohromady co nejdřív, abyste nemuseli zbytečně čekat :D Ale bohužel nemůžu nic slíbit :D

5 Kyuu-chan ^^ Kyuu-chan ^^ | Web | 27. dubna 2014 v 9:27 | Reagovat

[4]: ne vůbec :D to jen skrýváš, my všichni vídíme ty tvé skryté účely jak nás pomalu, ale bolestivě zabít :DDD a sama si se utvrdila, že to nebyl prvotní účel :D
tak když někdo umí, tak umí :33 já bych tohle nejspíš na 100% nedokázala T3T :'DDD
O.o teď u svých dveří čekej mého ducha..jestli tam bude postelová, tak m klepne (blahem) :'DDDDDDDDDDD
času dost ;) nejdřív se věnuj potřebným věcem..:DD ;)

P.S. ještě jednou díky za pomoc s tumblrem :D

6 Kim Lula Kim Lula | Web | 27. dubna 2014 v 15:10 | Reagovat

Ještě pár takových povídek a složím ti hymnu (taky bych neměla tvé povídky číst o pauze mezi studováním dějin jazyka a literatury, nedělá to dobrotu mé parodii na mozek). Bude mít 3000 veršů a obětuju v ní čtyři kozy a dva jeleny.

Ale teď vážně. Čerla jem to na jeden nádech (zase jsem skončila s očima nalepeníma na monitoru) (nemít brýle, taky se mi na něj přilepí oční bulvy) (jaký by to asi udělalo zvuk...?) a zase můžu jenom žasnout nad tím, co dokážeš stvořit. Ach, Lay a Chen jsou spolu áááw (všimla sis, že je úplně jedno, jakou dvojici v exo k sobě postavíš, protože ve chvíli, kdy libovolná dvojice naváže oční kontakt, vypadá to, že by se nejraději vzájemě ošukali přímo na místě? Začínám si myslet, že s těmi kluky něco asi není v pořádku... *složila se*)

Zatraceně se mi líbí nápad, který jsi v povéídce použila, docela mi u čtení lezl mráz po zádech. Ach, jsem zatraceně zvedavá, jak to skončí (předpokládám, že koncem...). Budu opět denně stalkovat a čekat na další kapitolu. Teď se zase vracím ke studiu. Bůj stůj při mně. Amen.

7 S c a r s S c a r s | Web | 27. dubna 2014 v 15:55 | Reagovat

[5]: Oh, takže bys mě prokoukla? :D SAKRA! :D ale na druhé straně je to příjemnější mučení, než kdybych šla do hardcoru :D a s tou postelovou scénou to asi nebude nijak horký :D zjišťuju, že tam mám málo prostoru, ale snad něco vymyslím :D Haha a nemáš vůbec zač :D ten tumblr byla maličkost :D

[6]: Musím říct, že jakmile jsi zmínila hymnu, neustále uvažuju, jaký slova bys v ní použila :D Určitě by to byla hodně zajímavá věc :D i když ty pomníky co mi furt slibuješ taky nejsou k zahození :D ((i když mě by stačila i jenom třeba čokoláda :D)). Ano, ano, LayChen by měli zakázat :D Naprosto ty dva zbožňuju :D Držím palce s učením, a tím čekání na další kapitolu taky :D Protože jak to vypadá, možná mi to bude trvat déle :D well, fuck! :D

8 Saki Saki | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 18:49 | Reagovat

Ahh, tento žáner mám veľmi rada a katastrofické či post-apokalyptické filmy sa tiež veľmi dobre pozerá, preto sa aj toto tak veľmi dobre číta xD A asi poprvýkrát sa mi stáva, že si ma získali rovno obe hlavné postavy; Tomu sa teda hovorí niečo, raz to asi muselo prísť, haha xD Ewwww, až mi ich tam prišlo ľúto, chudáčikovia ;__; Moc sa teším na pokračovanie, hehe *-*

9 S c a r s S c a r s | Web | 27. dubna 2014 v 20:02 | Reagovat

[8]: Haha já naopak katastrofy vážně moc nemusím, protože jako by nestačilo co se i tak děje ve světě. takže dát dohromady tohle, bylo i pro mě docela překvapení :D Awww, jsem ráda, že se ti ty dva zamlouvají :D

10 Anete Anete | 28. dubna 2014 v 16:29 | Reagovat

(ne, nemáš vidiny. Skutečně je v nicku moje jméno)

Víš, že tě miluju tak moc, až tě nenávidím?
I kdybych se tu nezjevovala rok, musela bych dočíst všechny povídky, jednorázovky, drabble, co by si za tu dobu napsala a u každého článku bych seděla nalepená očima na monitor a vše hltala na jeden nádech.

Přesně jako tohle (což mě málem zabilo tím, jak je to napsané, o ději nemluvě) a moc, moc, moc se těším, až přybude další část. Klidně budu i celý noci vzhůru, ale dokud budu moct, tak se odtud nehnu:D
Jsem natěšená, jak malý dítě na Vánoce

11 S c a r s S c a r s | Web | 28. dubna 2014 v 22:07 | Reagovat

[10]: Ahh Anet, tebe bych tu už ani nečekala :D Ohh, že se na to nevykašleš s tím čtením :D Né že by jsi o moc bez toho přišla :D Haha, ale jsem ráda, že se ti líbí LOL :D byl to takovej hokus pokus, takže jsem ani nečekala nějakou výraznou odezvu :D thank you :D

12 Karin Karin | 30. června 2014 v 22:43 | Reagovat

Píšeš to jako bys tam byla s nimi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 




"There are so many fragile things, after all. People break so easily, and so do dreams and hearts." Neil Gaiman

Follow on Bloglovin .... s o u r c e / © / ©


...