barking passion and fighting spirit.

11. prosince 2017 v 21:54 | S c a r s |  struggling with life but not really

kdyby moje wifi byla žijící člověk, dalo by se říct, že hrozí šance pohřbení zaživa mou vlastní rukou. v tom samotném aktu bych alespoň uspokojila svůj nekončící rage. kdežto pokud se vyřádím na routeru, bude mě to stát litr a v tom žádné uspokojení nenajdu.



dlouho jsem tu nebyla. víc než je u mě zvyklé. uvažuju, zda vůbec chci psát o tom, co se všechno dělo, ale už teď je mi jasné, že nejsem v tom nejlepším rozpoložení na zveřejnění článku. jediný, na co se těším je vaječňák a stažený bts run díly, které jsem ještě neměla možnost vidět. #im gonna die happy

i would say literally me, but that's no longer option, i just want to fake my death to all man that looked my way. proč si sakra některý ženský myslí, že chlap může vyřešit všechny jejich problémy? a ještě hůř, proč mi sakra tenhle názor vnucují?


je to hrozně zvláštní období, a jako každý jiný období to má svoje dobrý a špatný momenty. viděla jsem one ok rock živě. byl to hrozně fajn zážitek a vzhledem k tomu, že jeli evropou svoje amtitions tour, nemělo mě překvapit, že hráli většinu z toho full english alba. taky mě to nepřekvapilo, ale asi jsem pořád doufala v trochu víc z jejich starší tvorby. #moje nohy tu noc umřely


ve středu jsem si udělala čas na svařák na václaváku a pak vyrazila s fetus na festival asijských filmů. ten večer hráli taxikáře ze soulu, což byl pravděpodobně i vrcholný hřeb festivalu a vzhledem k tomu, že se jednalo o nominaci na oscara, čekaly jsme hodně. z mé strany velká spokojenost. kapesníčky byly třeba.


co se pokoje týče, položili jsme s taťkou koberec po mém menším mental breakdownu a já si následujícího dne nastěhovala většinu nábytku, samozřejmě s mamčinou pomocí. doteď nechápu, jak mohla s přehledem vzít celou knihovnu naprosto sama. dlouho jsem se snažila přemluvit k tomu, abych vytáhla ty samolepky na zeď a konečně je použila. strach ze samolepek nakonec vytřídal strach z hřebíků. za tím prvním polaroidem je díra jak prase. původně tam měl být rámeček. oujé. ale snad tam bude, časem. stěna teď už nevypadá tak prázdně, ale chce to doladit. to pak ale přijde až s rámečkama.


nemám teď sebemenší tušení z kterého data jsou poslední dvě momentky, ale předstahuji vás naší malou pindulu. nebo taky šmoulinku. díky bohu, že slyší naprosto na všechno. pokaždé, když totiž slyším jak na ní někdo volá jejím jménem z útulku, teče mi krev z uší. haničko. hanko. ugh, proč. ale je to úžasný dítě. úžasně hraví stvoření. druhá momentka je skoro do počtu. měla bych si častěji opakovat, že radovat se z maličkostí je to, co mě drží na nohách. příští víkend ale bude luxusní. brněnská part of our squad jede do prahy. těším se ještě víc, než na vánoce. ♥